Začněme od aktuálního dění. Ve středu si podepsal novou smlouvu v Nymburce, kam si přišel loni na konci listopadu. Proč ses rozhodl zůstat?
Měl jsem z té uplynulé sezony velmi pozitivní pocity. Povedla se jak mně osobně, tak byla i jednou z nejlepších v nymburské historii. Samozřejmě v týmu se pár věcí mění a bude třeba najít novou cestu k vítězství, ale je tu příslib, že zase budeme basketbalem dělat radost sobě i fanouškům.
Dosavadní trenér Oren Amiel ti hodně věřil, jak se těšíš na novou spolupráci s Aleksanderem Sekuličem, který byl dosud asistentem?
Párkrát jsme se spolu v létě spojili a utvrdil mě v tom, že je pro něj jednou z priorit, abych v týmu zůstal. Hodně se mu líbilo moje zapojení v minulé sezoně. On bude určitě v mnoha věcech chtít pokračovat, ale spoustu věcí si bude chtít dělat po svém, tak jako každý trenér. Nemám ale strach, že by se změnou trenéra vše překopalo. Nymburk se nějakou hrou vyznačuje roky a má svou identitu.
Samozřejmě moje zapojení do týmu je velkou zásluhou Orena, se kterým se znám už z mého prvního angažmá v Nymburce. Já se do Nymburka chtěl vždy vrátit, protože tehdy jsem neměl tolik zkušeností a nedostal takovou roli. Teď to bylo o něčem jiném a Oren přesně věděl, co ode mně chce. Já mu za to děkuji a moc si toho vážím, že mi věřil i v napínavých koncovkách.
Poděkovat chci za důvěru ale i celému klubu. Jsem moc nadšený z toho, co se za ty dvě poslední sezony povedlo v Nymburce vybudovat. Ačkoli patří ke skromnějším klubům Ligy mistrů, tak z toho dokáže vydolovat maximum. Velmi zvyšuje renomé českému basketbalu a díky tomu jsem teď v létě měl zajímavé nabídky ze zahraničí. Kdybychom se nedohodli, tak můj odchod do zahraničí byl na spadnutí. Moc si toho vážím, že se mám možnost konfrontovat s Evropou nejen v nároďáku, ale i na klubové scéně. Až to tady jednou, nedej Bože, nebude, tak to budou mít hráči hodně těžké někam dotáhnout. Teď v létě jsem sám poznal, jak je jméno Nymburka v zahraničí respektované. A já chci pomoci tyto úspěchy a renomé udržet.
Oproti minulé sezoně, kdy si přišel až na konci listopadu, teď budeš už v přípravě u budování nového týmu. Dá se tedy očekávat, že se budeš snažit být ještě větším lídrem?
Rád bych byl. Mám toho za sebou dost odehraného nejen v lize, ale i v zahraničí a v reprezentaci. A doufám, že i charakterové vlastnosti, abych týmu dal, co potřebuje. Tým v minulé sezoně byl tak extrémně dobře složený, že to moje zapojení v průběhu sezony velmi usnadnilo. Ten mix z českých hráčů a cizinců byl herně i povahově excelentní. Teď těžko odhadovat, jak to bude v nové sezoně, protože nikdy nevíš, co se může přihodit, ale věřím, že se nám to zase podaří vykouzlit tak, aby sezona byla úspěšná. Zopakovat to nebude jednoduché, skupina Ligy mistrů (Galatasaray, Igokea a PAOK Soluň) bude našlapaná, takže nás čeká hodně práce a budeme si muset sáhnout na dno sil.
Jediná zatím nová tvář v týmu je František Váňa, se kterým se znáš z Olomoucka. Jak se těšíš na obnovenou spolupráci?
Určitě bude zajímavé, že si s Frantou zase zahraju, stejně jako mám radost, že budu hrát nadále s kluky, co jsou v týmu již delší dobu. Na druhou stranu je Nymburk tak konkurenční prostředí, že Franta jako mladý hráč se spoustou kvalit si také musí uvědomit, kam přestupuje, protože v cestě za úspěchem budeme potřebovat stoprocentní výkon opravdu od každého. Nechci, aby zapadlo to, co se tu povedlo minulou sezonu a naopak chci, aby se v tom pokračovalo. Rozhodně nelze říci, že když jsem teď podepsal smlouvu, že jsem uspokojený a mám klid. Já chci něčeho dosáhnout na hřišti. A věřím, že tak to budou mít i všichni kluci v týmu.
My sice říkáme, že budeš od začátku přípravy, ale ono vlastně ne, protože přišla taková nečekaná věc a jedeš s českým národním týmem na olympijské hry do Tokia. Už ti došlo, čeho jste vlastně dosáhli postupem z kvalifikace?
Tuhle otázku teď dostávám hodně. Asi ještě úplně ne. Myslím, že to na nás dolehne, až tam opravdu přijedeme. Je tu speciální generace hráčů vedená dvěma světovými hráči, a to Tomášem Satoranským a Honzou Veselým. Nejprve mistrovství světa, teď olympiáda. Jsem rád, že se dostáváme až za hranice očekávání. Já osobně si to hodně užívám. Nesmíme ale upadnout do velké spokojenosti. Dá se postoupit i ze třetího místa, ale i když máme ve skupině dvě supervelmoci Francii a USA, tak se dá něco uhrát. Na té reprezentační úrovni ani tak nerozhodují talent a síla týmu, ale soudržnost a týmový duch a to je naše velká doména.
Postup na olympiádu byl ještě nedávno spíše sci-fi. Kdy jste opravdu začali věřit tomu, že do Tokia můžete jet. Bylo to v tom zápase s favorizovanou Kanadou?
Každý špičkový profesionální sportovec chce prostě vyhrát. A my těchto vítězných typů máme v týmu spoustu. My jsme samozřejmě realisté, a když by se nás zeptali před 14 dny, jestli postoupíme na olympiádu, tak bychom řekli, že asi ne. Ale pak začne zápas a jde to bokem. Přijde stoprocentní koncentrace a vůle po vítězství. A to nám v kvalifikaci extrémně vyšlo. Každým zápasem jsme se zlepšovali a do toho se přidal speciální týmový duch. Vrcholem té euforie bylo, že po té poslední čtvrtině s Uruguayí, kdy jsme málem propadli do basketbalového dna, přišla Kanada a my v zápase nahoru dolu vyřadili jednoho z kandidátů na medaile z olympiády. A v té euforii jsme pak úplně zničili i Řecko. Každý v týmu tím obrovsky žil a všichni tomu dali maximum s vědomím, že každá minuta na hřišti je velmi důležitá. Pokud si to přeneseme i na olympiádu, tak věřím, že tam nebudeme jen do počtu, i když jsou favorité jiní.
Vypadalo to, že po prvních dvou zápasech s Tureckem a Uruguayí z vás spadl stres, protože od té chvíle od vás už nikdo nic nečekal. A vy jste najednou hráli mnohem uvolněněji. Vnímal si to stejně?
Asi to tak má každý hráč, že hraje pod tlakem, když je favorit a něco se od něj očekává, a pak hraje odlehčeně a bezmyšlenkovitě, když je outsider. Navíc Kanada nás brutálně podcenila. Ono už když jsme je viděli při rozcvičce, jak tam klusali, tak jsme se hecovali a začali po sobě začali řvát: Pojďte, hoši, ti na to kašlou, pojďme je dát. No a ono se to pak povedlo. Ale aby to nevypadalo, že to bylo jen podceněním Kanady. Z naší strany tam byly naopak velmi dobré taktické věci a skvělé výkony našich hráčů. Nebylo to jen nějaké kouzlo a náhoda. Za tím je hodně práce v přípravě.
Už si zmínil, že ve finále jste zničili Řecko. Bral si to jako jeden z nejlepších výkonů, kterého si byl u nároďáku součástí?
To je těžké říci. U Řecka to bylo hodně o tom, že mu chyběl kvalitní hráč na křídle a toho jsme využili. Naše síla pod košem v podání Ondry Balvína s Honzou Veselým byla na Řeky absolutní zabiják a oni si s tím vůbec neporadili. My je spláchli a byla tam vidět taková zoufalost. Strašně chtěli, ale ono to nešlo. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme byli v takovém laufu, nebo to naše duo obrovských pivotů je tak rozhodilo, ale Řekové byli bezradní a my toho využili. Asi bych se nebál říci, že to byl jeden z největších našich zápasů, když jsme si tím vybojovali postup na olympiádu, ale na druhou stranu je to těžké tak označit, když to skončilo o 25 bodů. Pro mě byl prostě víc ten vyrovnaný zápas s Kanadou, který měl všechno.
V zápase s Řeckem jste ale od úvodních minut vypadali velmi sebevědomě jako tým, který prostě nepochybuje o svém vítězství a že nemůže prohrát.
Je pravda, že nám tam vyšlo úplně všechno. Kdokoli šel na hřiště, tak se mu dařilo. Nedělali jsme chyby, volili jsme správná rozhodnutí. Na to, jak Řekové měli kvalitní tým a jak v semifinále spláchli Turky, tak proti nám vypadali strašně bezradně. Tou euforií ze zápasu s Kanadou jsme se dostali do ještě úplně jiné dimenze a byla to taková neporazitelná jízda.
A vybavíš si emoce, které byly v týmu, když dal trojku i Ondra Balvín?
Už to bylo asi o 20 bodů a bylo cítit, že nám všechno jde a že neprohrajeme. Ale jinak si to moc nevybavuji. Byl tam jiný šílený moment toho turnaje a to byla ta Satyho vítězná střela proti Kanadě. Šel na střelu proti Dortovi, což je vynikající obránce, jeden z nejlepších v NBA. Také se k Satymu hned přitáhl a šel na blok. A bylo vidět, jak Saty uprostřed letu musel tu střelu změnit, vytáhl to a hodil míč mnohem výše, než je zvyklý střílet, a o desku to tam spadlo. To byl zlomový moment a tam jsme si uvědomili, že se děje něco speciálního a že tohle je náš čas.
Z tvého pohledu střelce, který také měl v kariéře pár podobných střel na vítězství, jak moc je těžké vzít si takovou střelu jako Saty?
Není to těžké. Pokud jsi lídr týmu, na kterého se spoléhá, a cítíš důvěru všech kolem, tak do té střely jdeš s čistou hlavou. Je to jen o tom zvolit střelu správně. Když máš tu důvěru, tak víš, že i když to nedáš, tak že spoluhráči při tobě budou stát. Když spadne do koše, jsou všichni nadšeni, když nespadne, tak je to zklamání, ale kluci tě podpoří. Někdy střela vypadá skvěle už od odhodu, ale pak se nějak vykroutí. A pak spadne do koše míč, který vypadá, že letí někam úplně pryč. Sport prostě není matematika a je to hodně o momentální psychické pohodě a také štěstí. Je to kulaté, jak se říká.
Hodně si zmiňoval týmovou chemii jak v nymburské kabině tak i v nároďáku jako jednu z hlavních ingrediencí úspěchu. Dají se obě kabiny porovnat? V reprezentaci mi přijde, že je tam více takových v dobrém smyslu zlobivých kluků. Že je tam více emocí jak v komunikaci tak při oslavách.
Je to trochu jiné, ale obě kabiny spojuje, že si rozumíme na hřišti i mimo něj a je neustále sranda. V Nymburce do sebe neustále šili Martin Kříž s Petrem Bendou a Petrem Šafarčíkem a vytvářeli dobrou náladu, na kterou se to nabalovalo. V nároďáku je zas hlavním článkem Saty, který rozdává energii všude kolem sebe. Ta energie to spojuje. V obou kabinách jsou kluci, kteří si to užívají, kteří mají rádi basket a partu. Převládají tam extroverti nad introverty. Prostě ty kabiny žijí. Je pravda, že v nároďáku je to trochu ostřejší než v Nymburce, od plic si něco řekneme, ale to je způsobené i tím, že do národního týmu jezdíme kvůli tomu, že chceme reprezentovat a dáváme do toho srdce. Tam za to nejsme placení. takže si dovolíme říci něco, co bychom si nedovolili v klubu, kde máš smlouvu a nějakou zodpovědnost. V klubu si každý dává větší pozor. Tady když máš svou pozici a ostatní to akceptují, tak si dovolíš říci víc.
Teď jste měli pár dní volna po návratu z kvalifikace. To pro tebe bylo asi jediné volno, které v létě budeš mít, tak jak sis ho užil?
Měl jsem týden volna po sezoně a teď týden mezi kvalifikací a olympiádou. Máme ročního syna, se kterým byla manželka teď v podstatě sama, takže jsme se snažil být co nejvíce s nimi. Vzhledem ke covidové době jsem vůbec neplánoval dovolenou v zahraničí. Takže jsme dny trávili úplně obyčejně doma, ale hlavní bylo, že jsme byli spolu. Zároveň jsem se snažil udržovat ve formě. Hlavní ale byla rodina, protože teď na to žena zas bude sama a to není jednoduché.
Zvládl si při tom hodit basket na pár dní za hlavu, nebo už ti v ní běhají myšlenky, že za pár dní budeš hrát proti USA?
Mě basket strašně baví a žiju tím. Sleduju ostatní týmy, přestupy, zápasy, Američany v přípravě. A je pro mě obrovská satisfakce, když si představím, že si zahraju proti Kevinovi Durantovi. Ale není to tak, že bych k někomu vzhlížel a pak se v zápase bál, abych ho náhodou neplácnul přes ruce. To pak samozřejmě půjde stranou. Je úžasné, že budeme mít tuhle příležitost, a rozhodně jsem neměl tendenci snažit se na to nemyslet. Naopak si to užívám a chci se o to dělit s lidmi, kteří nám fandí.
Když sleduješ Američany v přípravě, ve které prohráli s Nigérií a Austrálií, tak se zvedá sebevědomí, že byste s nimi mohli sehrát podobně vyrovnanou bitvu jako třeba s Kanadou?
Papírově to je určitě nejtěžší možný soupeř. Mohou ale mít problém dát hvězdy dohromady, protože tam mají hráče jako Kevin Durant, Damian Lillard a v podstatě všichni jsou ve svých klubech zvyklý hrát obrovské porce minut a mít neustále míč v rukách. V národním týmu pak musejí najít způsob, jak hrát spolu. Když se jim to povede, tak pak jsou vůči soupeřům nelítostní. My můžeme doufat, že to hledání týmové chemie jim bude trvat déle a že budou mít tyto problémy, pak se může povést ledasco. V jediném zápase může dnes porazit kdokoli kohokoli. My máme výborné hráče, k tomu už i tu týmovou chemii. Samozřejmě respekt k soupeři tam bude, možná i trochu obdiv, protože hodně hráčů má tyhle borce z NBA jako své oblíbené a sleduje je. Ale jakmile začne zápas, tak máme dost úcty k sobě samým, abychom to na sobě nedali znát a abychom se s nimi porvali o co nejlepší výsledek. Věřím, že na to máme. Kvalitu jsme už ukázali.
Dá se to přirovnat k tomu, jako když v české lize někdo hraje proti Nymburku? Že se občas také někomu povede ho porazit, i když jinak dominuje?
Asi ano. Rozdíl je ale v tom, že Nymburk ten tým buduje dlouhodobě, zatímco americký Dream Team má pár dní na to, aby se dal dohromady, a mají strašně málo času, aby našli svou chemii. Když se proti nim postaví borci, kteří jsou fyzičtí a kteří vědí, jak hrát basketbal, tak i Amerika má problém. Teď o tom mluvil i jejich trenér Gregg Popovich, když se ho novináři ptali, proč soupeře neporáží o 50 bodů, jak byla Amerika zvyklá dříve. A on jim řekl, že to tak ale přeci není. My přece už poslední roky neporážíme soupeře o 50 bodů, natož ty kvalitní. Konkurence je velká. Vždyť na posledním mistrovství jsme se senzačně umístili před nimi. A to tam neměli vůbec špatný tým, i když to někdo označuje za céčko. Pořád tam bylo šest nebo osm All Star hráčů. individuální kvalita je tam obrovská, ale na reprezentační úrovni ještě víc než v klubech rozhoduje ta soudržnost a morální vlastnosti, protože máš strašně malý čas na přípravu.
U Američanů je ještě o to menší, že hned tři z dvanácti nominovaných hráčů ještě stále hrají finále NBA a k týmu se připojí asi až na poslední dva tréninky před startem prvního zápasu na olympiádě. Umíš si to představit?
To je opravdu hrozně těžké dát dohromady. Každý z těch hráčů je hvězda, co hraje 38 minut na utkání, a teď přijedeš, je tam 12 takových hvězd, evropská pravidla, takže ještě o 8 minut na zápas méně a musíš respektovat, že v tvé pozici bude někdo jiný. Není to jednoduché a ne každý je dostatečně inteligentní, aby svou roli tak rychle pochopil. Není to zaručený úspěch, když poskládáš 12 nejlepších hráčů na celém turnaji vedle sebe.
Vy jste vlastně něco takového zažili na kvalifikaci, kdy se Tomáš Satoranský připojil až v Kanadě a měli jste pár tréninků na to se sehrát, že?
No a také to proti Turecku a Uruguayi nebylo vůbec ideální a vypadalo to, že po Kanadě pojedeme domů. Ale našli jsme v sobě tu sílu, nahecovali nás Kanaďané svým svým chodícím warm-upem a je z toho olympiáda.
Není tedy z tohoto pohledu škoda, že s Amerikou na olympiádě nezačínáte, ale že ji máte až na konci skupiny, kdy už asi bude přeci jen rozehranější?
To je asi pravda, ale nad tím nemůžeme přemýšlet. Pro nás je úkol jasný. Porazit Írán o co nejvíce bodů a dominovat, pokud to půjde. Pak se budeme snažit hrát s Francií vyrovnaný zápas a porazit ji a proti USA uvidíme, co půjde. Hlavně abychom mohli pomýšlet na postupové místo. Papírově nám asi všichni přiřknou, že pokud chceme postoupit, tak jedině z třetího místa na skóre, ale kdo ví, třeba překvapíme a pohádka bude pokračovat.
Ono se asi dá říci, že Francie nemá papírově silnější tým než měla třeba Kanada, kterou jste porazili. Souhlasíš?
Věřím, že Francii můžeme porazit, ale mají Rudyho Goberta. Je to pro ně stejně důležitý hráč jako pro nás Honza Veselý s Ondrou Balvínem. Oni dokážou zacpat bednu a nepustit soupeře ke koši. A Gobert je to samé, ale ještě to umocňuje na jinou dimenzi. To je nejlepší obránce NBA a to nám může působit problémy, když budeme nuceni zakončovat přes něj. Kanada tam měla osm hráčů z NBA, ale světová superstar tam nebyla. Nejlepší z nich byl Wiggins, který se ale v zápase dlouho hledal. Navíc teď už nás nikdo nepodcení a pořádně se na nás připraví, tam už se hraje o všechno.
Myslíš, že Gobert sám dokáže zvládnout i obě české věže Balvína a Veselého najednou?
V NBA zvládá leccos. Bude to určitě zajímavý souboj dlouhánů. Honza Veselý je hodně soutěživý kluk, který je schopný na hřišti odevzdat všechno, i když zrovna nedává body. A Balvan se vyhrál do neskutečné kvality v poslední době. Pod košem máme obrovskou defenzivní sílu. A rozhodně si nemyslím, že je Gobert přejede a ani si neškrtnou. On bude dělat problémy spíše našim křídlům a rozehrávačům při nájezdech. Tam, kde to šlo proti Řecku přes Papagiannise a přes Powella proti Kanadě, to tady jít nemusí. Uvidíme. Ale Gobert je v tomto směru rozdílový hráč a ne náhodou byl zvolen několikrát nejlepším obráncem NBA.
A nepřekvapilo tě, jak dobře fungovalo, když Balvín s Veselým hráli spolu v jedné pětce, aniž by se to nějak dlouho trénovalo?
Teď mě to nepřekvapilo, ale tak dva tři roky zpátky jsem si to vůbec nedokázal představit. Basket totiž naopak směřuje k tomu, že máš na pozici čtyři rychlého a pohyblivého hráče, který umí střílet a má hodně míč. A vedle toho my postavili pod koš dva vysoké a těžké pivoty. Vždy jsem měl za to, že rychlost a střela tu výšku a kila poráží, jenže v zápase s Ruskem v kvalifikaci o mistrovství světa jsme tuhle variantu s Balvanem a Veseláčem vyzkoušeli a Rusko nebylo schopné dát koš. Tam jsem poprvé viděl tu defenzivní sílu téhle dvojice. Samozřejmě tím obětujeme střelu za tři od pivotů, ale je to vykompenzováno šíleným tlakem na doskok v útoku i obraně a schopností blokovat. Oba jsou i velmi chytří a vzájemně se na hřišti nemotají. Kolikrát jsem viděl, že když spolu byli dva pětkoví pivoti na hřišti, tak že se pletli jeden druhému pod nohy a nedá se přihrát ani jednomu. Ale Honza s Ondrou jsou opravdu chytří a umí využívat ty správné momenty. Jsem opravdu překvapený, jak jim to funguje a je to pro nás obrovská zbraň.
Pomáhá tomu i to, že Jan Veselý zapracoval na hře mimo bednu? Trochu začíná připomínat Petra Bendu svými dlouhými dvojkami, že?
To je pravda. Ale Saty mu to trochu vyčítá a říká, že chce starého Veseláče, kdy mu to mohl dávat čtyři metry od obroučky, přiletělo Veselého Turkish Airlines a zarval míč do koše. teď tam toho nebylo tolik, ale Honza opravdu strašně zlepšil střelbu. Dává míč hodně nad hlavu a střílí jen zápěstím, ale to u těchto střel z pěti, šesti metrů vůbec nevadí. Strašně zlepšil cit na míč a dává s vysokou úspěšností. A to nám pomůže, když máš pivota, který je schopný nejen všechno zasmečovat, ale že mu to také může rozehrávač ťuknout o zem na tuhle delší střelu, když je pod košem plno. Dřív měl ve výbavě hlavně floatery a teď to hezky zasekne a dává. Jen dobře pro tým a je na něm vidět, že na své hře pracuje.
Tahle olympiáda bude jiná než ty předchozí. Budete v bublině, v ochozech budou chybět fanoušci. Máš už představu, co vás tam čeká?
Vůbec netuším, co nás tam čeká. Můj švagr hokejista Rostislav Olesz byl na hrách v Turíně a říkal mi, ať si to užiju, že je to zážitek, i když to kvůli covidu bude těžké. Olympijskou vesnici jsem viděl na fotkách a v nějakých šotech a pro nás je připravena nějaká osmnácti patrová budova. Těším se na to, nechám se překvapit. Věřím, že Japonci si s tím dali práci a že to bude velký zážitek. Doufám, že když nebudou moci být v hledišti fanoušci, že my sportovci jako akreditovaní a testování dostaneme částečnou možnost se na nějaký sport podívat. Pokud by to bylo jen trénink, hotel, zápas, vidět čtyři stěny pokoje a prázdnou halu, tak by to bylo smutné.
Máš nějaký konkrétní sport nebo sportovce, které by si tam chtěl potkat a vidět?
Já obdivuji tenis a golf, takže by mě hodně lákalo jít se podívat na tenis s Rodgerem Federerem a na golf s Tigerem Woodsem a Rorym McIlroyem. Ale Federer se kvůli kolenu omluvil a Tiger se stále léčí z bouračky, tak tyhle dvě legendy bohužel neuvidím. Na tenis se asi nebude možné dostat, ale třeba na ten golf, který je venku na velkém prostranství, by nás mohli pustit. Tak nás tam snad na akreditaci pustí. Doufám. Třeba jsem naivní. A pokud jde o české sportovce, tak se s nikým moc neznám, ale věřím, že tam navážeme vztahy a budeme si vzájemně fandit a v rámci českého domu to bude v týmu žít pozitivní energií.
Jisté je, že to bude bez diváků. To přitom mohla být vaše výhoda, když máte v týmu Patrika Audu hrajícího v Japonsku a také Ondru Balvína, který tam teď míří, že?
Těžko říci, jestli tam má Patrik tolik fanoušků. A je otázka, zda to teď bez diváků vůbec poznáme, když na nás mohou koukat jen u televize. Opravdu si neumím takovou akci, jakou je olympiáda, představit úplně bez diváků. Bojím se, aby to nebylo takové město duchů. My budeme hrát s Amerikou s Kevinem Durantem a v hale to bude vypadat jak na nějakém přáteláku. Uvidíme, doufejme, že to své kouzlo bude mít.
