Nymburská hra je hodně postavená na rychlosti a velkém nasazení. To vyžaduje dobrou kondici. Právě za kondici jsme v Lize mistrů hodně chváleni a přináší to i výsledky. To Vás jako kondičního kouče musí těšit, že?
„Vždy potěší slyšet pozitivní věci o týmu, ve kterém pracujete, a že někdo oceňuje práci, kterou děláte. Řekl bych, že pro nás je nejdůležitější hrát ve vysokém tempu. A o to se stará celý náš realizační tým. Jde o to, abychom kondici co nejlépe spojili s basketbalem. Od našeho trenéra Orena Amiela mám velkou důvěru a často mi dává na tréninku prostor a pro mě je pak jednoduší dávat mu rady a spolupracovat. I proto jsme tak úspěšní.“
Jak je náročné v našem nabitém programu pracovat s hráči na kondici, nebo Vám to naopak zápasové vytížení hráčů usnadňuje?
„Ať už hrajeme jednou týdně nebo třikrát týdně, je celkem složité vybalancovat náš program. Když hrajete třikrát za týden, je třeba se zaměřit především na co nejrychlejší rekonvalescenci hráčů, aby za pár hodin byli schopni znovu hrát. Když hrajete jednou týdně, musíte zas udržet hráče ve formě. Obojí má svá úskalí. je třeba se adaptovat na okolnosti. My to zatím zvládáme celkem dobře. Už máme za sebou přes 40 zápasů a v tomto rytmu až tří zápasů za týden je hodně důležité to, jak hráči na sobě pracovali během léta. A za to je třeba naše hráče ocenit, protože během léta pracovali tvrdě. Ukazuje to, že většině týmu se vyhýbají zranění. Já jsem přesvědčený, že jsme na závěr sezony velmi dobře připravení. Je to vidět i na tom, jak hráči v závěrech zápasů bojují.“
Takže hráči stále těží z letní přípravy, kdy jste se kondici hodně věnovali?
„Určitě. Když hrajete třikrát týdně, tak je hloupost dávat do tréninku i drily na kondici a výdrž. Nelze to trénovat, když každý druhý den hrají kluci 25 minut. Proto je třeba mít co nejlepší přípravu v létě a věnovat se tomu. Naši hráči na tom pracovali velmi tvrdě a teď to ukazují na hřišti.“
Jako kondiční kouč máte na starosti při zápasech především rozcvičku, ale také pomáháte Orenovi Amielovi se střídáním podle únavy hráčů? Jak poznáte, že je hráč unavený?
„Klíčová je důvěra mezi hlavním trenérem a kondičním trenérem. Když by tam nebyla, mohu dávat rady, ale budou zbytečné. My máme s Orenem mezi sebou důvěru, já sleduji hráče, jak se po hřišti pohybují a jak dlouho jsou na hřišti a podle toho dávám rady trenérovi. Únava na hráči je vidět z mnoha věcí. Jak se pohybuje na hřišti v porovnání s tím, když na něj přišel čerstvý. Jak koordinované jeho pohyby jsou, či jak moc zčervenal v obličeji, nebo zda mu naopak nezmodraly rty, protože nemá dost kyslíku. Podle toho dávám Orenovi rady a on je ten, který pak dělá rozhodnutí. Občas jsou hráči unavení, ale daří se jim, tak je třeba udržet to momentum v jejich hře a teprve pak je vystřídat. Střídání ve správný čas je podle mě důležité ze dvou důvodů. A to vyhnutí se zranění, protože když je hráč unavený, tak je větší riziko, že se zraní. A druhou důležitou věcí je, že když se vystřídá hráč ještě předtím, než je vyčerpaný a sám si řekne o střídání, tak pak trvá kratší dobu, než zregeneruje síly a může se do hry vrátit. Když je vyčerpaný, potřebuje na odpočinek delší čas. Proto je lepší střídat hráče, dokud má ještě síly. Proto se to snažím bedlivě sledovat a radit kouči. A zatím se nám to docela daří. Už před zápasem si vytvoříme plán, kolik minut by hráči měli hrát a snažíme se podle toho řídit.“
Používáte k tomu i údaje o tepu hráčů, které jste nasbíral během letní přípravy?
„Ano. Monitorování tepu hráčů je pro mě velmi důležité. Vím díky tomu, jak rychle se hráči unavují, jak dlouho si udržují tempo a další věci. Pak tyto údaje porovnávám s poznatky ze zápasů a mám jasnou představu o každém hráči, kdy začíná být při zápasech unavený. Pak je třeba zapracovat aktuální věci, jestli je hráč ten den čerstvý, nebo unavenější než obvykle.“
Do Nymburka jste přišel poprvé už v roce 2013 a od té doby tu jste jen s krátkou přestávkou. Takže už jste tu jako doma?
„Už jsem tu šest let a jak všem říkám, cítím se tu pohodlně. Mám opravdu rád klub a lidi, kteří jsou zde kolem mě. Narodila se mi tu i dcera. Takže začínám mít k této zemi silnou vazbu. Samozřejmě jsou tu trochu rozdíly jako v každé zemi. A nejvíce postrádáme naše rodiny a kamarády. Ale jak se říká, nezáleží kde žiješ, ale s kým a jak. Cítíme se tu dobře a to je pro nás nejdůležitější.“
Je rozdílný život tady a v Litvě?
„Největší rozdíl je počasí. Tady se cítím lépe, protože jsme v centru Evropy. Já se narodil v malém městě u Klaipedy poblíž moře, kde je rozdílné klima. Více větrno a deštivo. Tady je tepleji a to se mi líbí. Jinak je rozdíl především to, že tu nejsou naše rodiny.“
Jak často se dostanete se ženou domů za rodinami?
„Během sezony v podstatě jen na Vánoce, občas při reprezentačních přestávkách na pár dní. Občas má rodina přijede za námi sem do Čech. jinak jsme doma v Litvě jen přes léto.“
A je to těžší pro Vás, nebo pro vaší ženu, která je nyní doma s vaší dcerkou a rodiny vám nemohou na dálku pomoci?
„Snažím se jí pomoci, co jen mohu, ale často vyrážíme na venkovní zápasy i na několik dní a ona se mi zatím stará doma o mé dítě. Pro ní je to teď náročné, ale zvládá to skvěle a máme velkou radost z našeho prvního dítěte.“
A máte tu za ty roky i české kamarády?
„Za kamarády považuji lidi z klubu. Moje žena má kamarády i v Praze, což je mix různých národností. Jsou tam Češi, Argentinci, Španělé. Občas se navštěvujeme.“
Býval jste atlet. Věnoval jste se sprintům. Co je Váš největší úspěch?
„Ano. býval jsem sprinter na 100 a především 60 metrů. Můj největší úspěch je teď moje dcera, ale pokud se podíváme na mojí sprinterskou kariéru, tak jsem byl litevský vicemistr. Účastnil jsem se mládežnických evropských šampionátů. Mám i magisterský titul ze sportu.“
Nejlepší čas na stovce jste měl kolik?
„10,91. Ale já se více specializoval na šedesátku. Na ní jsme měl čas 6,6 vteřiny na mechanickém chronometru.“
Jak jste se z atletiky dostal k basketbalu?
„To je docela zajímavý příběh. když mě jako malého viděl otec běhat, tak si všiml, že jsem docela rychlý a vzal mě tak za svým kamarádem, který byl trenérem běžců. Já tam trénoval se staršími kluky a užíval jsem si to. Ale všechny děti v Litvě sní o tom, že z nich budou basketbalisté. A já hrával s kamarády na venkovním hřišti. A jedno u za mnou přišel basketbalový kouč, jestli to nechci zkusit, protože jsem rychlý a mohlo by mi to jít. Asi tři nebo čtyři roky jsem hrával, ale pak jsem měl vážné zranění, když jsem si zlomil zápěstí. Musel jsem na operaci a čekala mě rekonvalescence. Vrátil jsem se k tomu stejnému atletickému trenérovi, u kterého jsem začínal běhat, jestli mi nepomůže. Vrátil jsem se k běhání a on na mě viděl, že mám na to zase se plně věnovat běhu. Řekl mi, ať to zkusím, že mě vezme na pár závodů a uvidíme. Já to zkusil a zase mě to začalo bavit. Tak jsem to pak začal i studovat spolu s fitness koučinkem. V životě jsem tak zažil atletiku i basketbal a to mi teď usnadňuje mou práci.“
Je pro Vás užitečná i zkušenost z návratu z vlastního zranění, když teď pracujete s hráči na jejich návratech po zranění?
„Já měl trochu specifické zranění, ale pozorně jsem sledoval, jak můj trenér vše plánuje, jak se stará o to, aby se mi to uzdravilo, ale jak mě zároveň postupně dostává do kondice. Pomohlo mi to pochopit, jak je třeba na rekonvalescenci pracovat, že je třeba brát v potaz více věcí. Určitě mi to pomohlo.“
Do Nymburka jste přišel s Kestutisem Kemzurou. Pracoval jste předtím i s jinými basketbalovými trenéry?
„Ano. S Gundarsem Vetrou jsem spolupracoval ve Ventspilsu. Pak jsem šel sem s Kestasem. Pak jsem po malé pauze trénoval s Nenem Ginzburgem a nyní s Orenem Amielem.“
A také jste byl s Kemzurou u rakouského národního týmu, že?
„Ano. byli jsem tam dvě léta. Byla to dobrá zkušenost. mají jednoho NBA hráče Jakoba Pöltla. Kouči z různých koutů světa jezdili navštívit své hráče v národním týmů, mohl jsem s nimi komunikovat a získávat nové poznatky. Také jsem si vyzkoušel rozdílný přístup ke kondiční přípravě oproti klubu. Největší rozdíl je v tom, že se snažíte připravit hráče na to vydat ze sebe to nejlepší v krátkém období jako je jeden turnaj. Maximum je deset zápasů. V klubu naopak připravujete hráče třeba na 70 zápasů za několik měsíců.“
Využíváte hodně své zkušenosti ze sprintů k práci s hráči na rychlosti?
„Moje osobní zkušenost s atletikou mi hodně pomáhá, protože basketbal je z kolektivních sportů asi nejvíce zaměřený na sprinty a rychlost. Já se zaměřoval na co nejkratší sprinty, kde jsou extrémně důležité první tři kroky. A stejně je tomu tak u basketbalu. Basketbalista není sprinter, který potřebuje získat rychlost a pak si jí chvíli udržet. Basketbalista potřebuje mít především rychlý start, aby utekl svému obránci. A já ze své kariéry vím, jak co nejlépe pracovat na těch prvních třech krocích, jak tělo co nejrychleji rozhýbat ze startovní pozice. A to se nyní snažím předávat našim hráčům.“
Kdo z hráčů má podle Vás nejlepší první tři kroky?
„To je těžké říci. Většina našich hráčů je v tom dobrých a na každém tréninku se snažíme o to, aby akceleraci měli jako přirozený návyk. Ale musím zmínit našeho pivota Zacha Hankinse, který má na svou výšku velmi dobrý pohyb. Hýbe se jako rozehrávač. A to se cenní. Také Vojtěch Hruban s Jaromírem Bohačíkem jsou v tomto dobří.“
Dá se říci, že Vaším největším kamarádem mezi hráči je Petr Benda?
„Petr je úžasnou osobou. Skvělý sportovec, který se o sobe stará na sto procent. Z mého pohledu je opravdu speciální. Když jsem v roce 2013 přišel, tak byl zraněný a trávili jsme spolu hodně času. Nejen že jsme pracovali na jeho návratu, ale hodně jsme si povídali a vytvořili jsme si mezi sebou přátelství.“
Petr za Vás také zaskakuje v roli kondičního kouče, když zrovna nemůžete. Byl by z něj dobrý kondiční kouč?
„Je třeba ocenit Petra za jeho přístup. Když jsem byl nemocný a nemohl jsem jet s týmem na zápas, tak mi zavolal a ptal se, co přesně má s kluky dělat, nahrává si tréninky, aby to dělal správně. Já se na něj mohu spolehnout, že vše proběhne tak, jak má. Mám v něj plnou důvěru. Co se týká jeho trenérské kariéry, tak tou si nejsem jistý, protože on bude hrát věčně. Dokud mu to tělo dovolí, chce hrát na nejvyšší úrovni a nekončit. Ale pokud bude chtít být kondičním trenérem, tak má všechny předpoklady pro to, aby byl úspěšný.“
Ale kondiční trenér by měl umět poznat, kdy hráč potřebuje odpočívat. A tuhle schopnost přeci Petr nemá, protože ten nikdy neodpočívá a trénuje ze všech hráčů nejvíce. Je to tak?
„Přesně tak. I když nemáme trénink, tak dobrovolně přijde klidně sám si zastřílet. Já mu neustále říkám, že by bylo lepší, kdyby si odpočinul nejen fyzicky, ale i psychicky. Dělal něco jiného. Ale on prostě miluje basketbal a jeho přístup by měl být vzorem pro mladou generaci basketbalistů v České republice. Nejen že něco nevynechá, ale on si neustále přidává a zůstává i dlouho po tréninku. I to je důvod, proč hraje takto dlouho na nejvyšší úrovni.“
Také se mi zdá, že Petrovi vlil čerstvou sílu do žil příchod Zacha Hankinse, který rád ostatní hráče motivuje a popichuje. Vidíte to podobně?
„Ano. Oba jsou hodně soutěživí. Zach má štěstí, že se může ve své první profesionální sezoně učit od Petra Bendy. A Petra to zas motivuje, aby se vyrovnal Zachovi, který hraje opravdu dobře. Je velmi atletický, těžko se brání a na tréninku hrají nejčastěji na sebe. Takže oba dva z toho těží.“
Spolupracujete s trenéry z Izraele a Slovinska, ale vypadá to, že si spolu velmi dobře rozumíte, že?
„Nezáleží na tom, jakou řečí mluvíš, ale důležité je, abychom si rozuměli basketbalově. Máme spolu dobrou spolupráci a jsem silný trenérský tým. Tím, že jsme každý z jiné země, přinášíme trochu odlišný pohled na basketbal a společně jsem vytvořili nymburský styl. Máme pravidla, kterých se snažíme držet. Každý z nás ví, co jsou naše povinnosti a úkoly. Řekl bych, že nám to funguje velmi dobře. Známe se spolu dobře, naše rodiny spolu komunikují a máme spolu pevné vztahy, což také pomáhá.“
V této sezoně je Nymburk zatím hodně úspěšný a všichni chválí chemii v týmu. Je i podle Vás tuto sezonu kabina nejlepší za dobu, co jste tady v Nymburce?
„V této sezoně je naše kabina opravdu speciální. Alespoň z mého pohledu. Máme velmi dobrou rovnováhu mezi českými hráči a těmi zahraničními. Občas ani nevím, kdo je cizinec a kdo domácí hráč. Všichni se chovají, jako by byli místní. To je to, proč je to letos tak speciální. Za to zaslouží ocenit právě čeští hráči, kteří vzali cizince mezi sebe a starají se o to, aby se tu cítili příjemně. Dobrá chemie v týmu je jedním z důvodů, proč je tato sezona tak úspěšná.“
Nedávno český národní tým prohrál v kvalifikaci ve vaší zemi Litvě. A to i přesto, že Litva postrádá své největší hvězdy z NBA a Euroligy. Jak to, že tak malá země je v basketbale tak úspěšná?
„Jak už jsme říkal, i já jako atlet jsem snil o tom, že budu hrát basketbal. Jako každé dítě v Litvě. Pro nás je basketbal jako náboženství. Začíná to v rodinách a na ulicích. Děti nechodí hrát fotbal, volejbal, ale hrají basketbal. Proto tak malá země je v basketbale tak speciální. A já jsem na to hrdý.“
Kdy ta popularita basketbalu v Litvě začala?
„Je to už dávno v minulosti. Poprvé jsme byli mistry Evropy už v roce 1937 v Lotyšsku, pak o dva roky později také. Postupně se basketbal dostal do kořenů našeho národa a je pro nás jasně sportem číslo jedna.“
