- Jak dlouhou dobu jsi byl v nymburské Akademii?
Do Akademie jsem přišel v patnácti letech z Plzně, kde jsem hrál jako „prvoročák“ kategorii U17. Předtím jsem hrál celou dobu v Tachově a za Plzeň jsem vždy hrál jen mistrovství republiky, protože s Tachovem bylo velice těžké se na závěrečný turnaj žákovských kategorií dostat. V Nymburce jsem strávil vlastně jen jeden rok. Když jsem poté odešel do Kooperativa NBL do Svitav, stále jsem byl členem BA, a proto jsem každý víkend jezdil hrál jak zápasy juniorů U19 nebo 1.ligu za nymburské béčko.
- Proč ses rozhodl pro nymburskou basketbalovou akademii a ne třeba pro zahraniční tým nebo středisko blíže Tachovu?
Odchod do ciziny byl v tu dobu úplně mimo mé myšlení. Nejblíž, kde se hrál basketbal na nejvyšší úrovni, byla Plzeň. Rozhodl jsem se ale, že se chci posouvat ještě dál. Potom jsem dostal nabídku právě z BA. Chvíli jsme o tom doma přemýšleli, co bude pro mě nejlepší. Nakonec jsem se rozhodl Nymburk, protože se mi líbila nejvíce a věřil jsem, že právě tato cesta mi pomůže v mé kariéře. Dodnes říkám, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě, protože kdo ví, co by se stalo, kdybych se rozhodl jinak. Třeba bych už basketbal vůbec nehrál.
- Věkem jsi byl kadet U17, ale hrál jsi za juniory U19. Poznamenal tě nějak, řekněme, "urychlený" vývoj?
Pro každého hráče je to vždy velká výhoda, pokud může hrát se staršími hráči. Pomůže jim to hlavně po fyzické stránce, protože jeho soupeři i vlastní spoluhráči jsou rychlejší a silnější. Pokud si na to rychle zvykne a nezalekne se toho, je jeho posun rychlejší.
- Do KNBL jsi nastoupil 4.10.2017 ještě jako šestnáctiletý (sedmnáct ti bylo až o 40 dní později). Jaký to byl pocit a jak náročné bylo se přizpůsobit?
Když jsem v šestnácti přišel do Svitav, byla to pro mě velká neznámá. Nevěděl jsem, co od toho čekat a přiznám, že jsem byl trochu nervózní. Naštěstí spoluhráči mě vzali hodně rychle mezi sebe, se vším mi pomáhali, radili mi a já díky tomu mohl brzy začít hrát i za chlapy. Přejít z mládežnických kategorií do chlapů je vždy opravdu hodně náročné a to pro každého. Je to úplně jiný sport. Každopádně pocit toho, že v 16 letech hraju už v nejlepší lize v ČR, byl neuvěřitelný.
- Co ti činilo zpočátku v NBL největší problémy a jak jsi je překonával?
Největší problémy mi dělala fyzičnost hráčů. Všichni byli starší než já a hlavně ještě o hodně silnější než v juniorech. Právě tady jsem poznal, že mládežnické kategorie a KNBL se nedají vůbec srovnávat. Každý den se mnou trenéři pracovali, abych se právě v těchto aspektech zlepšoval, a musím říct, že byli na mě velice tvrdí. Teď jim za to mohu jedině poděkovat.
- Byl jsi v Akademii sice „na plný úvazek“ jen krátce, ale jakou jsi zažil partu hráčů?
Parta kluků tady byla neuvěřitelná. Většina z nás chodila na gymnázium, kde jsme se o přestávkách potkávali, bavili se a byli hodně spolu. Také jsme skoro všichni bydleli na internátu Střední odborné školy, kde jsme se každý den neustále navštěvovali na pokojích, pomáhali si s učením a užívali si, že máme právě takovou partu, kterou jsme do té doby nikdy nezažil.
- Co soudíš o trenérech v Akademii , kteří se podíleli na tvém basketbalovém růstu?
Ani o jednom trenérovi nemůžu říct špatné slovo. Troufnu si říct, že to jsou, a i v minulosti byli, jedni z nejlepší trenérů pro mládež. Jsou to profíci a každý den se snaží každého jednoho hráče zlepšit co nejvíc to jde a z každého udělat basketbalistu, který v budoucnu může hrát právě nejvyšší soutěž ať už v ČR nebo někde v cizině.
- Z Akademie lze do nymburského mužského áčka jít dvěma cestami. Je lepší jít napřímo s minimem minut nebo jako Ty přes slabší tým a větší minutáž?
Tohle je těžká otázka. Z mé zkušenosti si myslím, že mně velice pomohlo, že jsem šel právě přes Svitavy. Ale odešel jsem už v 16 letech, tudíž mi stále scházely dva roky v mládeži. Myslím si, že ale nejvíce záleží na trenérovi. Pokud najdete společnou notu můžeš hrát kdekoliv, ale platí to i naopak.
- Ve Svitavách jsi strávil 3 sezony. Věřil jsi celou dobu, že se do Nymburka vrátíš a budeš hrát NBL?
Celou dobu jsem v to doufal. Byl to takový můj cíl nebo možná i sen se sem vrátit a ukázat, že mám na to hrát v Nymburce a v týmu se prosadit.
- Kdybys měl děti ve stejném věku, jako jsi byl v roce 2016 Ty sám, doporučil bys jim stejnou cestu?
Těžko říct, jestli moje děti vůbec budou hrát basketbal… ale kdyby tomu tak bylo, v tuto chvíli bych nevěděl co dělat. Je to velice těžké rozhodnuti. Troufnu si říct až životní. Ale asi bych to nechal na nich, aby se rozhodly samy, kam je to nejvíce táhne.
- Zmiňme se ještě krátce o universiádním úspěchu. Proč podle Tebe Česko vyhrálo akademické MS? Bylo to kvalitou hráčů, pohodou v týmu, trenérem?
Asi od všeho trochu. Myslím si, že jsme neměli individuálně nejlepší hráče na turnaji, ale měli jsme typově skvělé hráče, kde každý měl jiné přednosti a ty jsme uměli využívat. A když se všechno dalo dohromady, narodilo z toho zlato.
- Možná nikdo od universiády nic nečekal. Byli jste na počátku turnaje v pohodě nebo jste si už mysleli třeba na medaili? Rostla pak v průběhu úspěšných zápasů nervozita v týmu?
Jak už jsem někde říkal, jeli jsme tam odehrát dobrý turnaj a porovnat se s ostatními zeměmi, na nějaký úspěch nikdo z nás ze začátku moc nevěřil. Tudíž se dá říct, že jsme byli v pohodě a ne nijak nervózní. První nějaké myšlenky o úspěchu přišly až po zápase s USA, kde jsme sice prohráli, ale věděli jsme, že našimi chybami a to se dalo vlastním přičiněním opravit. Od tohoto zápasu jsme začali věřit.
- Jak ten úspěch hodnotíš s odstupem více než měsíce?
Úspěch to je obrovský i po více než měsíci. Je to pořád těžce uvěřitelné, že jsme dokázali něco, co se před námi nikomu nepovedlo. Každému bych přál zažít, jak jsem se cítil po vyhraném finále se zlatou medailí na krku.
