Tým prochází, jak by někteří řekli, možná podivnou sezónou. Musel se vypořádat s mnoha problémy, ale vám se vždy podařilo předvést se v klíčových zápasech a dostali jste se až do čtvrtfinále Ligy mistrů. Jak byste ze svého pohledu ohodnotil dosavadní průběh sezóny?

Dal bych nám pochvalu za to, že jsme se dokázali přizpůsobit mnoha různým změnám. Během sezóny došlo k zraněním i změnám v sestavě. Museli jsme snášet náročné cestování i různé typy míčů, ale jak vždycky říkám, na míčích nezáleží. Prostě přijedeme, ukážeme se a děláme, co je v našich silách.

Který moment v této sezóně byl pro soudržnost týmu nejvýznamnější? Myslíte, že zlom nastal ve finále Českého poháru?

Co se týče chemie, řekl bych, že ano. Přišli jsme pak hned o klíčového střelce (Sir’Jabari Rice odešel do Andorry), který nám dával ofenzivní impuls, takže všichni ostatní museli přiložit ruku k dílu a ukázat různé stránky své hry. Jsme tým, takže musíme přijít na způsob, jak hrát, i když se nedaří. Nemůžeme se spoléhat jen na jednu věc nebo na jednu osobu.

Jakou stránku hry jste se nám snažil ukázat vy?

Chtěl jsem dělat všechno, co jsme na hřišti potřebovali – ty drobnosti jako být agresivní v obraně, sbírat extra doskoky, bojovat pod košem a v některých případech být silnější v útoku.

V této sezóně došlo k mnoha změnám v sestavě. Jak to ovlivnilo chemii v týmu a co nám můžete říct o té současné?

Nemyslím si, že to na nás mělo negativní vliv. Byly tam změny, kterým jsme se museli přizpůsobit. Museli jsme se sblížit a trávit víc času mimo hřiště, abychom se navzájem poznali a zvykli si na sebe. Jakmile jsme se dostali na hřiště, všechno přešlo do normálu. Náš trenér navíc udělal velkou změnu už po první třetině sezóny, kdy jsme přešli na víc strukturovanou obranu. Je to jako rezerva, kdy si nechává v záloze některé hráče, aby mohli být silnější v útoku a aby bylo pro soupeře těžké dostat se do rytmu.

Jaké aktivity jste dělali ve volném čase, které vás sblížily?

Většinou jsme si povídali u večeře nebo hráli karty u někoho doma. Hráli jsme karty a navzájem jsme si u toho ze srandy nadávali a kecali.

Kdo obvykle ty karetní hry vyhrává?

Většinou jeden z našich bývalých spoluhráčů, KeyShawn Feazell. Ten všem brával peníze. Nechci říct, že jsme sázeli, ale když byly na stole nějaké peníze, pravděpodobně si je vzal.

A kdo pořád prohrává?

Je to jen jeden hráč, číslo čtyřicet (to nosí právě Jaquan Lawrence). Ten obvykle prohrává hodně svých her, ale někdy taky vyhraje. Jestli ho uvidíte, prostě mu řekněte, ať v tom pokračuje.

Kdo je vám v šatně nejblíž? Kdo je váš nejlepší kamarád?

Mám rád všechny. Nemyslím si, že bych si dokázal vybrat jednoho nejlepšího kamaráda.

Kdybyste musel vybrat jednoho, kterého byste vzal na opuštěný ostrov, kdo by to byl?

Na opuštěný ostrov? Buď JT Shumate, nebo Tony Perkins. Jeden z těch dvou.

Koho považujete za nejvlivnější postavy v šatně, které dělají pro soudržnost týmu nejvíc?

To je dobrá otázka. Kdo nejvíc přispěl k naší chemii? Řekl bych, že to byl buď Vojta Hruban, nebo já. Nechám to tak, je to mezi námi dvěma.

Už máte titul z Lotyšska. Pomůže vám tato zkušenost před českým play-off?

Ano. Play-off je jiný typ basketbalu než základní část. Dá vám to extra impuls, protože víte, že na něčem konkrétním pracujete. Zvýší se vám koncentrace.

Hrál jste už ve Finsku, Rakousku a Lotyšsku. Bylo pro vás díky tomu snazší zvyknout si na život v České republice?

Ano, velmi snadné. Byl to velmi hladký přechod, pravděpodobně jeden z nejjednodušších, protože už mám ty předchozí země za sebou.

Kdybyste měl ty čtyři země popsat jedním slovem, které by to bylo?

Přizpůsobení se.

Co se vám líbí na životě v České republice?

Je to tu levné, nemusím utrácet moc peněz. Tedy kromě toho, že v kartách o nějaké přijdu. Místo, kde bydlíme, je docela klidné. Je to čtvrť zaměřená na rodiny, vidíte lidi, jak venčí psy nebo se procházejí. Spousta dětí pobíhá kolem a mně se líbí, když prostředí není příliš hlučné. I když jsem z Chicaga, jakmile najdu klid, užiju si ho naplno.

Rád chodíte na procházky? Kam v Poděbradech chodíte nejraději?

Miluju procházky. Tohle je vlastně můj první rok, kdy jsem s procházkami začal, a je to překvapivě relaxační. Nejdřív si zajdu na jídlo, třeba na indické nebo do Café Oliver. Je to taková procházka zaměřená na jídlo, protože ho chůzí hned spálím. Rád zajdu i do Loafu. Pozdravuji tuhle pekárnu, dělají skvělou práci.

Je něco, co se vám tady nelíbí, nebo co je na České republice špatného?

Nic mě nenapadá, je tu dobré prostředí a dobří lidé. Jediná věc je, že když vařím, nemám k dispozici stejné omáčky a koření jako doma. To je jediné negativum.

Češi si často stěžují na kvalitu života. Mají podle vás důvod si stěžovat ve srovnání s tím, jak jste vyrůstal v Chicagu?

Nemyslím si, že je to skutečný důvod ke stížnosti. Je tolik věcí, za které může být člověk vděčný. Ve Spojených státech je spousta problémů. Je těžké vyrůstat v drsné čtvrti, když se snažíte najít svou identitu a nemáte správný vzor toho, jak vypadá skutečná rodina. Pak se musíte spoléhat na sousedství, kde vzory nejsou nejlepšími příklady toho, kam by měl život směřovat. Musíte si najít vlastní cestu.

V Chicagu se po zbourání sociálních bytů gangy rozptýlily a v různých oblastech probíhají války. Snažíte se tím proplétat, chodit do školy a soustředit se, přitom myslíte na to, jak se dostat bezpečně domů. Znáte lidi, kteří přišli o život předevčírem nebo včera. Ztratil jsem docela dost přátel kvůli násilí gangů nebo prolité nevinné krvi.

Když mi bylo jedenáct let, zastřelili mi kamaráda přímo na basketbalovém hřišti při střelbě z jedoucího auta. Člověk nemusí být v gangu, aby se musel bát o život. Musíme být pořád ve střehu a dívat se přes rameno. Tady vidím malé děti, jak se volně procházejí. Pokud máte bezpečné prostředí, není si na co stěžovat. Zločiny tady a ve Státech jsou úplně jiné.

Mohl byste nám přiblížit, jaké to bylo vyrůstat jako dítě v tomto prostředí?

Většina mých kamarádů patřila k gangu nebo měla někoho takového v rodině. Jako malý kluk s nezralou myslí se snažíte vybalancovat to, jestli chcete sportovat a věnovat se škole, proti tomu, co dělají vrstevníci. Byl tam velký tlak dělat věci, které jste nechtěli. Člověk se pak snadno ocitne v potížích. Byl to boj, jestli chcete vypadat cool před kamarády, nebo chodit do školy a něco ze svého života udělat.

Existuje tradice, kterou dodržujete s ponožkami kvůli svému zesnulému příteli. Řeknete nám o tom víc?

Byl to můj nejbližší kámoš a moje máma nás trénovala v basketbalu. Jako kluci jsme nosili ponožky Nike Elite naruby. Od té doby, co zemřel, jsem je nikdy neotočil zpátky. I v běžném životě mám každý den levou ponožku naruby. Nikdy jsem s tím nepřestal.

Po zápasech zůstáváte nejdéle, abyste dětem podepsal autogramy. Je to váš způsob, jak se odvděčit?

Vždycky rád vidím mladší generaci bez ohledu na to, odkud pocházejí. Mám pro děti v srdci místo, protože vím, že kdybych já měl v dětství takový vzor, znamenalo by to pro mě hodně. Dávám dětem to, co jsem si v životě přál já sám. Nepovažuji se za celebritu, chci, aby cítily, že jsem člověk a že mám rád lidi kolem sebe.

Často popisujete, jak těžké pro vás bylo soustředit se ve škole na studium. Mohl byste to popsat?

Bydleli jsme v bytech pro lidi s nízkými příjmy. Moje máma je nejsilnější žena na světě, sledoval jsem ji, jak tvoří něco z ničeho. Starala se o tři děti úplně sama. V těch bytech byli hlodavci, škody způsobené vodou a různé problémy. Když jdete do školy, přemýšlíte, co budete jíst, až se vrátíte. Ptáte se kamaráda o kousek sendviče navíc. V hodinách jsem vůbec nevnímal, co se děje, protože jsem se bál, jestli bude všechno v pořádku, až vyjdu ven, a jestli nedostanu telefonát, že někdo zemřel.

Přesto jste získal diplom z informačních technologií. Jste na to hrdý?

Ano, je to velmi náročný obor. Po střední škole jsem si vůbec nemyslel, že jsem dost chytrý na to, abych dokončil jakoukoli školu. Chtěl jsem jen hrát basketbal a najít si práci. Ale na vysoké škole jsem měl profesory, kteří ve mně viděli potenciál. Jedna profesorka konkrétně, Dr. Chuová, mi vždycky volala, i když jsem se chtěl spokojit s málem. Nikdy mě nenechala propadnout. Všechno, co se stalo, mělo svůj důvod, abych se stal mužem, kterým jsem dnes. Je požehnání vidět, odkud pocházím a kam jsem došel.

Češi mohou působit uzavřeně. Máte potíže s tím, aby se vám otevřeli?

Chápu, jak to myslíte. Spousta Čechů nechce používat angličtinu a tvrdí mi, že ji neumí, ale říkají mi to anglicky. Takže alespoň trochu umí. Jsou jen stydliví. Pro mě nikdy nebylo těžké navázat přátelství, protože to dělám záměrně. Když vidím, že je někdo uzavřený, přijdu a začnu konverzaci. Pokud jejich angličtina není dobrá, řeknu jim, ať mluví, jak umí, a já jim pomůžu. Přiměji je se otevřít, i když nechtějí.

Jakým koníčkům se věnujete ve volném čase?

Začal jsem využívat svůj titul v praxi a vytvářím vlastní hru. Mám hotovo asi 75 %. Je to konverzační hra, protože mám pocit, že lidé kvůli technologiím zapomínají, jak spolu mluvit a budovat vztahy. Jmenuje se „40 stupňů Celsia“. Čtyřicítka je moje číslo dresu a 40 stupňů je horko, které může být nepříjemné – a to je cílem hry, mluvit o věcech, které mohou být nepohodlné. Do podzimu by měla být hotová.

Letošním tématem play-off NBL jsou superhrdinové. Kdo je váš oblíbený?

Superhrdinskými filmy jsem se nikdy moc nezabýval, ale kdybych měl vybrat, řekl bych Kapitán Amerika.

Kdybyste si mohl vybrat jednu superschopnost pro basketbal, která by to byla?

Vzal bych si schopnost Kravena Lovce. Je super silný a jeho sílu a instinkty bych přidal ke svému basketbalovému stylu.

Je v životě důležité, koho potkáte, aby vám pomohl najít správnou cestu?

Rozhodně. Jak jsem říkal, můj biologický otec nebyl v mém životě přítomen. Teď si s ním začínám víc povídat, ale když jsem šel na vysokou, Bůh mi život zařídil strategicky. Potkal jsem tam svého mentora, jmenuje se Lincoln Dent. Je to úžasný chlap, otec, manžel a příkladný muž. Měl jsem možnost ho vidět zblízka, i když jsem se dostal do problémů. Dal mi tolik různých pohledů na život. Byl pro mě fyzickým příkladem toho, jak jsem chtěl, aby můj život vypadal jako mužská postava.

Lincoln Dent vás byl navštívit i na začátku sezóny.

Ano, přijel i s rodinou a znamenalo to pro mě hodně. Bylo to poprvé, co mě viděl hrát profesionální zápas v zahraničí.

Vaše máma vás sem také přišla navštívit, že?

Ano, přijela sem a byla za mnou i v Rakousku. Dostala šanci poznat evropský životní styl. Šli jsme na pár míst a dali si něco k jídlu. Miluje zdejší jídlo. My jsme velcí gurmáni. V Chicagu máme podle mě nejlepší jídlo v USA a rádi jídlo hodnotíme. Tady bylo to hodnocení docela dobré.

Takže pizza v chicagském stylu?

Úžasná.

Souhlasíte s tím, že pro vás a vaši mámu je jídlo jazykem lásky?

Ano, jídlo a příjemný rozhovor. To je vše, co potřebujeme. Moje máma ani nedokáže popsat, jak je na mě pyšná. Já jsem teď v životě veden a cítím se jako silná osobnost, která si lépe uvědomuje, kým skutečně je.