Tonda, jak mu asi v basketbalovém prostředí nikdo jinak neřekne, začal s košíkovou v roce 1953 ve svých třinácti letech. Očima dnešního sportovního života poměrně pozdě. Měl však velké štěstí, že v jeho dorosteneckých letech ho trénoval Josef Andrle, ředitel dnešního Sportovního centra v Nymburce. Pod jeho vedením vyhráli dorostenci krajský přebor a Antonín Rufer byl nejlepším střelcem Nymburka a osmým celkově. Cesta šikovného hráče pokračovala A-týmem mužů a později hrál za nymburské béčko. Hráčské „kecky“ pověsil na hřebík až ve svých pětačtyřiceti letech - to má Petr Benda hozenou rukavici.

Logickým pokračováním basketbalového chlebíčku je trenérská dráha. V osmdesátých letech formoval v dorosteneckém věku basketbalovou budoucnost Františka Jansty, později prvního donátora nymburského basketbalu, který stál na začátku zlaté éry aktuálního nymburského hegemona. Dvě sezony byl také šéfem lavičky mužského A-týmu, ale jak už bylo zvykem, byl součástí vedení nymburského basketbalového oddílu TJ Lokomotiva Nymburk. Byl pokladníkem a staral se o administrativu oddílu a v radě města vždy hájil zájmy klubu.

Jak se dentista, který za svůj život ošetřil desetitisíce pacientů, basketbalisty nevyjímaje, dostal k funkci zapisovatele? „Když hrál můj syn David v Praze basketbal, jezdil jsem se na něj dívat a taky jsem jeho klubu pomáhal psát zápisy. Myslím, že to bylo kolem roku 1986, no a už jsem u toho zůstal,“ zapátral v paměti čerstvý osmdesátník. A jestli si myslíte, že Tonda už nebere oranžový míč do ruky, jste na omylu. „Pokud to situace dovolovala, chodili jsme pravidelně jednou týdně v pátek si zahrát. Mými spoluhráči jsou třeba Bogan Sedlatý, Olda Žampa nebo Terka (Zdeněk Tezner),“ zajiskřilo se Tondovi v očích a zároveň zalitoval, že současná epidemická situaci jim tuhle kratochvíli dočasně stopla.

My za celý klub přejeme Tondovi hlavně pevné zdraví, stále ostříží zrak, aby všechny výsledky nymburského týmu byly tak jako vždy správně zapsané.

TONDO - NA ZDRAVÍ!