Ahoj, Tyi. Po pěti měsících už se dá trochu bilancovat. Splňuje zatím tvé angažmá v Nymburce očekávání, se kterými si přicházel?
Určitě a vlastně ještě překonává očekávání, která jsem měl. Trenér nám řekl, že budeme vyhrávat spoustu zápasů a že budeme hrát FIBA Europe Cup. A od první chvíle to až na pár výpadků jde velmi dobře a to stále teprve začínáme. Doufám, že budeme nadále úspěšní a že se budeme ještě zlepšovat.
A jak se ti žije v České republice?
Všechno je v pořádku. předtím jsem byl v Estonsku a obě země jsou si dost podobné. Jen v Estonsku víc sněžilo, i když tady už taky pár dní trochu sněhu bylo. Velký rozdíl je ale Praha. takové město jsem ještě neviděl. Když mám možnost tam jet, tak je to pro mě vždy něco úžasného. A také tu žijí skvělí lidé. Kamkoli přijdu, tak se ke mně chovají, jako bych byl doma.
Hrát za tým takto blízko Praze je tedy pro tebe příjemný bonus?
Ano. Ale má to i svá úskalí. A to hlavně to, že v Praze je tolik možností jak se dobře najíst a nesmím to přehnat. Miluji jídlo a tam je těžké odolat. Také tam lze narazit na mnoho různých kultur a na lidi ze zahraničí, než tady v Nymburce.
Pro zahraniční hráče bývá těžké žít bez rodiny a blízkých přátel a neustále se stěhovat. Našel sis tu už za těch pět měsíců někoho známého i mimo basketbal?
To ne. Mám přátele jen v basketbalové komunitě. Na to ani není moc čas. Občas se venku s někým pobavím, prohodíme pár slov, když třeba poznají, že hraji za Nymburk. Nedávno jsem takhle na Silvestra narazil v Praze na fanoušky Opavy, kteří mi hned dali najevo, že fandí soupeři. Ale s nikým se vyloženě nekamarádím. Většinu dne řeším basketbal a snažím se hodně odpočívat, abych byl připravený na zápasy a tréninky.
Dlouho si tu měl i svou přítelkyni, než se musela před Vánoci vrátit do Ameriky. Byla to pro tebe velká pomoc?
Byla. Vždy je příjemné, mít někoho blízkého, komu se mohu svěřit. Byla mi velkou oporou. A také mi moc dobře vařila. Já také umím vařit, ale rozhodně ne tak dobře. Jsem jí moc vděčný, že tu se mnou tak dlouho byla, bohužel předpisy nedovolují, aby tu byla delší dobu než tři měsíce. Bude mi chybět. Teď je ale čas hlavně se soustředit na basketbal a dokončit práci, kterou jsme tu začali.
Když říkáš, že umíš vařit, tak jaké jídlo si nejraději vaříš?
Nejčastěji si vařím rýži a kuře. Něco jednoduchého. Nic extra.
A co je pro tebe nejtěžší na vaření?
Miluji těstoviny, ale nedaří se mi je správně uvařit. Většinou jsou nedovařené, nebo naopak moc. Musím se v tom zlepšit.
Možná by ses mohl zeptat o radu trenéra Francesca Tabelliniho, který jako správný Ital je na těstoviny expert.
To je pravda. Tak snad mi poradí, protože teď v tom opravdu nejsem dobrý.
A vaříš si víc doma nebo chodíš do restaurace?
Raději chodím do restaurace. Přeci jen to chutná lépe, než když se do toho pustím sám.
Už máš nějaké oblíbené místo v Česku?
Moje nejoblíbenější místo je nymburská hala, protože tam trávím nejvíce času. Samozřejmě mám moc rád výlety do Prahy, jen si tam tak chodit a poznávat stále nová místa. To mi pomáhá relaxovat a uvolnit se, když se mi nedaří. Ale nejlépe se cítím v basketbalové hale. Chodím tam i ve dnech, kdy nejsou tréninky.
Ty máš i takové své motto: Dvě hodiny denně tvrdá práce v hale a pak 22 hodin pro sebe.
Držím se toho, protože čas strávený v hale mě dovedl tam, kde jsem dnes. Jsem tu sám a mám dost volného času, který se snažím věnovat tomu, abych se dál zlepšoval. Navíc výlety do Prahy stojí dost peněz, takže raději jdu do haly nebo posilovny.
Jaký byl tvůj zatím nejoblíbenější moment za pět měsíců v Nymburce?
Asi oslavy postupu do druhé fáze FIBA Europe Cupu. hodně lidí si myslelo, že na to nemáme a ukázat, že se mýlili a že máme na takové úspěchy byl pro mě silný moment. Ale chci, abych takových momentů bylo více a více a věřím, že to nejlepší ještě máme před sebou.
Máš na mysli tu radost hned po konci zápasu v Baku, kdy jste se sešli na hřišti a společně jste si něco skandovali?
Ano. Tam byly silné emoce, protože jsme něčeho dosáhli. To byl nejlepší moment.
Oslavu tehdy vedl Thomas Bell, který toho zas tolik nenamluví, ale tento moment si užil, že?
Přesně tak. Moc toho neříká, ale když je k tomu příležitost, tak řekne vždy něco správného. A tam bylo hodně emocí.
Zdá se, že Thomas je tvůj asi největší kamarád v týmu a to hned od začátku přípravy. Znali jste se už předtím?
Ne ne, neznali jsme se. Jen jsem o něm věděl jako o basketbalistovi. Ale nikdy jsme se neviděli. Jakmile jsme se ale v šatně potkali, hned nám to zaklaplo do sebe. Oba jsme tak trochu psi, jak se u nás říká. Oba jsme se nahoru vyškrábali ze dna. Nikdy jsme nebyli vysoko hodnocenými hráči, o které by se školy praly. Ale oba jsme si našli svou cestu nahoru. Vidím v něm sám sebe a myslím, že on to má podobně. Prostě jsme si sedli. Je to dříč a ochotný na sobě pracovat. A také je dobře koučovatelný. Je to prostě můj pes.
Co o Thomasovi ještě můžeš říci? Co přináší do týmu?
Jde tvrdě do každého zápasu. Udělá, cokoli od něj tým potřebuje. A pokud se mu něco nepovede, snaží se to vynahradit jinak. Je to prostě vítěz. Když se podíváte na jeho výsledky a co dokázal. Možná není tolik vidět, ale každému týmu, kde hrál, hodně pomohl. Dělá maličkosti, které rozhodují zápasy.
A co ostatní spoluhráči? Jak se ti líbí týmová chemie?
Je dobrá. Všichni jsou tu skvělí. Jen je pro mě těžké naučit se česky, abych více rozuměl, když se kluci baví v šatně. Všichni spolu vycházíme. Platí, že chemii dělají hlavně výhry a úspěchy. Takže většinou je nálada dobrá a všichni se smějí a vycházejí spolu.
Ty sedíš v šatně uprostřed, takže největší problém je pro tebe rozumět tomu, co se děje po tvé levé ruce, kde sedí Češi?
Ano. když spolu mluví česky, tak je těžké pochopit, co řeší. Zatímco oni se smějí, já se mračím, protože se snažím pochopit, co asi tak říkají, protože vím, že to byl vtip, ale nerozumím mu.
Kdo v týmu dělá nejvíce zábavy?
Já bych řekl, Tůmič (Jakub Tůma). To je vtipálek. Z pohledu osobnosti a to, jak chodí okolo.
Já myslel, že řekneš sám sebe?
Já mám rád srandu, ale sám bych sebe neřekl. To musí o mě říci někdo jiný. Je pravda, že lidé o mě říkají, že jsem zábavný, ale já to tak nevidím. Pro mě je to Tůmič.
A jak se ti líbí dosavadní výkony týmu?
Daří se nám. Měli jsme několik zápasů, ve kterých jsme ukázali, že umíme být hodně dominantní. Pár výkonů takových nebylo a trochu nám chybí konzistence, ale líbí se mi, jak hrajeme. A máme na to, abychom se dál zlepšovali.
Co je podle tebe největší zbraň týmu?
Největší zbraní je určitě naše obrana. Dokážeme v ní létat a nutit soupeře k chybám. nemají čas přemýšlet, co udělají. Jsme otravní jak komáři.
Hrál si někdy v týmu s lepší obranou?
Nehrál. A ani já jsme nikdy tak dobře nebránil jako teď. Vždy jsem se obrany neštítil, ale nikdy jsem v tom nebyl tak silný, jako teď. Za těch pět měsíců se moje obrana hodně zlepšila a na to jsem hrdý. A v tom zlepšování chci dál pokračovat.
Má na tom zásluhu trenér Tabellini? A jak se ti líbí jeho systém a nápady?
Určitě. Trenér má systém, který mi vyhovuje. Základem je rychlé tempo. Rád hraji nahoru dolu. A když to plníme, jsme silní. Vidím na sobě, že mi to pomohlo a že se tu ze mě stává lepší hráč.
A na čem je třeba nejvíce zapracovat?
Na vyrovnanosti výkonů. Každý den přijít, dokončit naší práci a v něčem se zlepšit. Občas se vracíme o krok zpět.
Teď pojďme na chvíli od basketbalu. Co můžeš prozradit o své rodině? Jaké to bylo vyrůstat v Tunice, městu poblíž Memphisu?
Já se už jako dítě věnoval hlavně sportu. Byl jsem vždy tam, kde byl nějaký míč. Ať už jsme ho házeli do koše, nebo jsme hráli americký fotbal či baseball. Bylo to intenzivní dětství a vytvořil jsem si tam hodně kamarádů, se kterými jsem dodnes v kontaktu. Tunica je malé město, jsme tam spíš jak jedna velká rodina. všichni se znají a dávají na sebe pozor. takže se o mě často starali rodiče mých kamarádů, zatímco moje máma zas jindy pomáhala jiným dětem. Všichni se tam máme rádi a já své rodné město miluji. Bylo to tam skvělé. I teď se tam hodně lidí dívá na naše zápasy a fandí Nymburku.
A jak velkou máš rodinu?
Vyrůstal jsem s mámou a s její rodinou. Jsme spíše menší rodina, ale o to více se máme rádi.
A navíc si byl velký bratr pro své sestry. Dá se říci, že si byl brzy hlavou rodiny a plnil trochu roli otce?
Asi by se to dalo čekat, když jsem byl nejstarší z dětí, ale pravdou je, že holky se ke mně chovaly spíše jako bych já byl ten nejmladší. Jako bych já byl jediné dítě v rodině. Více jako otec jsem až teď. od sester jsem se toho hodně naučil. Hodně mě uklidnily a přiměly mě více si všeho vážit.
Určitě si ale cítil za sestry odpovědnost a chtěl je chránit, ne?
Já je budu chránit navždy. Jsou to moje malé sestry a já budu jejich velký bratr až do dne, kdy zemřu.
Dá se říci, že tě to naučilo i větší zodpovědnosti? Mnoho mladých hráčů totiž teď zodpovědnost moc nemá.
Snažím se o to. Neříkám, že jsem ve všem nejlepší, ale pracuji na sobě a snažím se obklopovat jen lidmi, kteří mě vedli k odpovědnosti.
V Česku moc lidí nezná Memphis a Tunicu. Co by si jim doporučil, kdyby se tam rozhodli vyrazit na dovolenou?
Hlavní zábava jsou tam asi kasína. je jich tam asi sedm. Můžeš zkusit štěstí a vydělat nějaké peníze v kasínu. Hlavní je ale gastronomie. Je tam spoustu skvělých domácích restaurací. Stojí za to chodit po městě a objevovat stále nová místa. V Memphisu jsem rád chodil na zápasy Grizzlies a v centru je Beale Street, historické místo, kam o víkendu chodí hodně lidí. Ale je tam toho samozřejmě mnohem více.
Jelikož jsi z předměstí Memphisu a působil si i v rezervním týmu Memphisu v G-League, tak je Memphis Grizzlies tvůj nejoblíbenější tým?
Ano. Miluji Grizzlies. Od malička jsem jejich fanoušek. Moje teta dokonce pracovala přímo v hale FedExForum, kde Grizzlies hrají, takže jsem tam chodil na zápasy už od svých tří let.
Předtím nebyli úplně populárním týmem, ale teď díky Ja Morantovi přeci jen získali na popularitě. Je i on tvým oblíbeným hráčem?
Ano je. Mám už jeho dres, trička, spoustu věcí. Mám ho rád, protože je taky pes, jak jsem o tom mluvil v souvislosti s Thomasem Bellem. Také pochází z ulice a vydřel si to. A teď dělá pro Memphis opravdu hodně. Za to si ho vážím.
Neříkal si, že jste proti sobě i hráli?
Úplně ne. Sledoval jsem ho, jak hrál na ulici. Chtěl jsem také dostat šanci si zahrát, ale nevyšlo to. Dodnes mě to mrzí. věci ale občas dopadnou jinak, než chcete.
A kdo byl nejlepší soupeř, jakému si kdy čelil?
To je opravdu těžká otázka, protože jsem hrál proti hodně opravdu dobrým hráčům. Ale řeknu mého spoluhráče z vysoké školy Devante Cartera. Do noci jsme proti sobě hráli jeden na jednoho a nikdy jsme se nešetřili. Možná byli někdy protihráči, kteří to dotáhli dál, ale s Devantem to byly největší bitvy a hodně jsme se díky tomu naučili.
I tady v Nymburce jsou občas tréninky mnohem intenzivnější než pak zápasy, že?
To je pravda. Ale tak to má být. Často je to na tréninku těžší než v zápase a nic si nedarujeme. Když to zažíváš každý den na tréninku, tak pak si s tím lépe poradíš v zápase.
Pozorní fanoušci si všimli, že máš své rituály. Zejména při úvodní představovačce často jakoby posíláš vzkaz nahoru do nebe. Můžeš k tomu něco říci?
Jen děkuji Bohu, že mi dal příležitost jít do zápasu a hrát. Uvědomuji si, že mnoho kluků by chtělo být v mé kůži a hrát basketbal profesionálně. Proto vždy Bohu poděkuji, když vstoupím na hřiště, že to umožnil právě mě.
A máš i jiné rituály?
Ne ne, nic výrazného. jen se pomodlit a poděkovat Bohu a jde se na to.
Ale na zápasových botách máš napsaná jména. Co by si řekl k tomu?
Mám tam dvě jména. Mám tam jméno sestry Mackenziye a tety LaTashy. To jsou moji dva blízcí lidé, o které jsem přišel. Když jde v zápase do tuhého, stačí se mi podívat dolů na jejich jména a vím, že mě sledují. A vím, že vše bude dobré.
Takže vzpomínka na ně ti pomáhá být silnější?
Ztratit někoho blízkého není vůbec snadné. Když přijdeš o peníze, kariéru, můžeš je získat zpět. Ale když ztratíš blízkého, už se ti nevrátí. A já se snažím o to, abych svou šanci využil tak, aby na mě tyto dvě ženy mohly být pyšné. Takže když se podívám na jejich jména, vím, že se na mě dívají a podle toho se musím chovat.
Tvoje sestra Mackenziya byla z trojčat, že?
Ano.
Jak těžké bylo pro tvoji matku mít tebe a k tomu trojčata?
Neumím říci. Určitě to měla hodně těžké, ale mě v tu dobu bylo deset a ještě jsem to nebyl schopen tolik vnímat. Teď si uvědomuji, že starat se jen o jedno dítě musí být těžké. A mít tři najednou je něco úplně jiného. Zaslouží si za to uznání.
Často se to v rodině dědí. Jsi připravený na to, že by si také mohl mít více dětí najednou?
Upřímně o tom vůbec nepřemýšlím. Ta možnost tam asi je, když máma měla trojčata a otec je z dvojčat. Uvidíme.
Před Vánoci si měl možnost odjet na víkendu domů rozloučit se s členem rodiny. Jak moc důležité pro tebe bylo, že tě trenér i v nabitém prosincovém programu uvolnil?
Znamenalo to pro mě opravdu hodně, že mi v těžké chvíli umožnil jet domů a být rodině na blízku. V životě není jen basketbal. Hlavní je rodina. Vždy si za to budu trenéra vážit. Stejně tak děkuji celému klubu, že mi to umožnil.
Za těch pět měsíců si stihl v Nymburce prožít i dost zajímavých a dramatických situací. Jedno velké drama byl tvůj zub, se kterým si dlouho bojoval. To bylo hodně bolestivé, že?
Bylo to šílené. Každý den jsem musel brát prášky proti bolesti, abych to trochu utlumil. Ale nefungovalo to. Nakonec mě jeden z lidí v klubu vzal k zubaři do Prahy, aby mi zub vyndal. Až to pomohlo. Nikomu bych to nepřál. Bolest zubu je asi ta nejhorší, jakou lze zažít.
Bylo to pro tebe i těžké proto, že i když tě klub bral k zubařům v Nymburce a v Poděbradech, tak si ty lékaře neznal a neměl si důvěru v to, co s tebou chtějí dělat?
Poprvé jsem byl u zubařky, která uměla anglicky, ale bylo to před zápasem a nebyla možnost s tím udělat nic více, než to vyčistit. Jenže se zánět zas vrátil a pak jsem byl u zubařky, která anglicky neuměla a bylo těžké se domluvit, i když tam se mnou byl opět někdo z klubu a překládal. Bylo těžké se rozhodnout, co dělat.
Nejprve si o vytržení zubu nechtěl ani slyšet. Proč?
Asi rok předtím jsem přišel o jiný zub, tak jsem nechtěl přijít i o další. Ale nakonec nebylo jiné řešení. Ta bolest byla velká, nemohl bych hrát, byl jsem naštvaný, nemohl jsem spát ani jíst, tak jsem si řekl, že zub prostě musí hned ven.
Pamatuješ si na cestu k zubaři a pak domů?
Byla to hrůza. Hrozně to bolelo. Když mi ho pak vtrhli, tak jsem to chtěl zchladit. zastavili jsme na benzince pro led, myslel jsem si, že to bude malý pytlík, ale byl to obrovský pytel, který jsem si dal na obličej. Pak jsem chtěl hlavně rychle domů. Nepřál bych to opravdu nikomu.
I tak si ale ještě před vytrhnutím zubu odehrál s touto bolestí skvělý zápas na hřišti Bahcesehiru.
Pravda. Před odletem jsem si to nechal vyčistit, ale to pomohlo jen na chvíli. V Turecku se bolesti vrátily. Štvalo mě to, tak jsem si vztek potřeboval na někom vybít. A odnesl to právě Bahcesehir. Byl to od nás v Istanbulu skvělý týmový výkon a těší mě, že jsem tam k tomu také přispěl.
Když jsme u Istanbulu, tam se stala druhá zajímavá věc. Když tým cestoval ze zápasu v Baku a přestupoval v Istanbulu, tak ty si s Thomasem Bellem nestihl přestup a zůstal na letišti o několik hodin déle než zbytek týmu. Jak se to stalo?
To byl další šílený moment. Šel jsem se spoluhráči k bráně, ale měl jsem hlad, tak jsem se chtěl zastavit pro něco k jídlu. V tom šel proti mě Thomas, že si také chce něco dát. Tak jsem šli do Arby`s. Jenže v Istanbulu byl jiný čas než v Baku, odkud jsme letěli. A mě se na mobilu čas nezměnil. Takže si tak sedíme v Arby`s s tím, že je sedm hodin, ale ve skutečnosti bylo osm. Mysleli jsme si, že máme ještě půlhodinu do nástupu, jdeme si k bráně a najednou vidíme, že letadlo je pryč. Tak jsme na Díkůvzdání zůstali na letišti v Turecku o další čtyři hodiny déle. Už jsme ale nikam nešli, jen jsme si lehli u brány a čekali na let, abychom ho už nezmeškali.
Bylo štěstí, že se to stalo na letišti v Istanbulu, odkud létá do Prahy více letů za jeden de. Být to jinde, asi by to byly větší trable.
Za to jsem rád. Už takhle to byla dlouhá cesta a přišel jsem o téměř celý Den díkůvzdání. Alespoň jsem si mohl dát americké jídlo v Arby`s. Tam to mám rád a tady v Česku tato restaurace není.
A jsou nějaké další řetězce občerstvení, které ti v Česku chybí?
Určitě Zaxby`s. Slyšel si o Zaxby`s? Ne? To je šílené. Já to miluji. bylo to poslední jídlo, které jsem si dal, než jsem z Ameriky odletěl v létě do Česka. A pak Chick-fil-A. To mi tady opravdu chybí. Ale vynahrazuje mi to trochu KFC. Alespoň tam mohu zajít na kuře.
Smažené kuře je na jihu USA nejoblíbenější pokrm?
Ano, pane. Milujeme kuře. Moje rodina jí kuře ke všemu.
Vedle smaženého kuřete máš hodně rád také hudbu. Asi nejvíce z týmu je tě možné vidět se sluchátky. Můžeš českým fanouškům doporučit nějakého interpreta?
To je těžké kromě těch opravdu slavných poslouchám hodně undergroundových umělců, kteří se snaží prosadit a kteří vyprávějí příběhy, které místním lidem tolik neřeknou. K mým oblíbencům patří Ghana, YoungBoy, Moneybagg Yo, Big30. Mám i pár lidí v mém rodném městě, kteří dokážou rapovat. Baví mě je poslouchat, když znám jejich životy a příběhy.
Co máš na hudbě raději. Text nebo beaty?
Obojí. Mám rád text, ale když máš dobrý beat, tak si ho užiji. Dobrý rytmus je základ, aby se ti chtělo skákat a zpívat.
Ty si často při poslechu rapuješ. Umíš si sám sebe představit jako rapera?
Pozor, já jsem raper. Opravdu. Mám i píseň, kterou ale ještě nikdo neslyšel. Zůstaňte však naladěni. Jednou to pustím na všechny účty. SoundCloud, Instagram, Facebook, YouTube.
A dělal sis sám text i hudbu?
Jasně. Nemohu ukrást hudbu někomu jiného. To je plagiát.
A troufl by sis do rapové bitvy, jakou známe třeba z filmu 8. míle?
Pár jsem jich sledoval, ale do žádné jsem se nepustil. Nebo spíš nikdo nechce bitvu se mnou. Já totiž dost tlačím a jsem dost soutěživý. Nerad bych někomu ranil city. Neznám hranic.
Posloucháš kromě rapu i jiný styl hudby?
jasně. Hodně R&B a pomalejší hudbu. Znám i hodně gospelových písní. Hudba mě udržuje v klidu a pomáhá mi relaxovat a soustředit se.
Máš i jiné koníčky nebo něco, co by si na sebe prozradil?
Umím rybařit. A také myslím, že bych byl dobrý učitel. Mám mentorské dovednosti. Možná se tomu budu věnovat, až skončím s basketbalem.
A jaké předměty by si mohl učit?
Historii. V té jsem dobrý. Mohl bych být učitelem dějepisu. Jinak mezi koníčky bych zařadil i automobilové závody. Rád je sleduji. Třeba NASCAR, i když to už je docela zdlouhavé. Jak se jede 500 kol pořád do kola, tak to může být i trochu nuda. Lepší jsou pouliční závody, kterých u nás bývá docela hodně.
A jak to máš s oblečením? Máš rád současnou módu, kdy se hodně kouká na značky?
Líbí se mi Nike či Adidas, ale nijak to neřeším. Pro mě je hlavní, aby se to příjemně nosilo a bylo to pohodlné.
Takže si nepotrpíš na značkové tenistky, které teď mezi mládeží frčí. Třeba Jordany?
To ne. Basketbalové boty mám samozřejmě rád, ale mám je velkou část dne na nohou, takže ve volném čase mám raději pohodlné boty. Třeba moje Crocsy. Mám rád svoje Crocsy. Už je mám docela dlouho, tak nastává čas na nové.Ale té módě kolem bot Jordan jsem nikdy nepodlehl. Samozřejmě Jordanky se mi líbí, ale moc na tohle nejsem. Raději si vezmu levné boty, které jsou pohodlné. A líbí se mi Vans boty nebo Nike Air Force One.
A na konec zpět k basketbalu a k české lize. Jaký sis za těch pět měsíců udělal názor na Kooperativa NBL?
Je to dobrá soutěž. Na většině stadionů chodí hodně lidí. Je vidět, že je to zajímá. každý zápas lze sledovat online. Jsou tu i dobří hráči. hraje se tu hodně tvrdě. A také se dopředu neví, jak se zápasy budou vyvíjet. A je to hodně liga o rozehrávačích a malých křídlech. Ti hrají klíčové role. Z Ameriky a i z Estonska jsem byl zvyklý, že byl kladen větší důraz na pivoty, než je tomu tady. To mě trochu překvapilo.
